Dům
29. 7. 2007
Šedivý dům, já léta jsem v něm žila,
nájemníků moc a sedm poschodí,
co asi zažil, já nikdy netušila,
nezajímalo mne jeho okolí.
Domu to bylo jedno a žil svým životem,
co rodina...to jiný osud.
Nestaral se, co je dál za plotem,
jen sloužil lidem...a slouží jim dosud.
V sedmém poschodí mladá žena
leží bez hnutí a pláče do polštáře,
cítí se sama... odstrčena
a není nikdo, kdo by utřel slzu z její tváře.
V šestce se zase ozývají hlasy,
jsou rozjitřené a do tmy volající.
Copak se tady řeší asi,
pro mladou milenku zapomněl na ženu milující.
V pátém poschodí se dítě narodilo,
mladí manžele stojí u postýlky,
tak dlouho toužili, aby tu s nimi bylo
a těší se jak budou žehlit plínky.
Ve třetím poschodí stará paní,
sedí...a dlaní utírá si slzy.
Smrt bere jí manžela...té nikdo nezabrání,
miluje ho...však bude sama brzy.
A ve dvojce pár mladých lidí,
sedí nad menu svatebním tak dlouho už,
jejich lásku na nich každý vidí,
a brzy bude jeho žena a on její muž.
V prvním poschodí křik a pláč,
tatínek přišel...prý se musel napít.
Co jsi to chlape vlastně zač,
že dokážeš tak děti trápit?
V přízemí v postýlce dítě sténá,
má bolesti a rudo v krčku,
nad ním se sklání matka unavená,
hladí ho a svírá jeho ručku.
Zajímají nás lidé co žijí tady s námi?
Nebo nás nezajímá naše okolí?
Staráme se o sebe a lízáme si rány,
rány...které už třeba dávno nebolí.
A přitom stačí úsměv, málo jen
a život náhle tolik nezebe.
Jen vlídné slůvko...povzbudit pohledem
a asi začnu hlavně u sebe.
nájemníků moc a sedm poschodí,
co asi zažil, já nikdy netušila,
nezajímalo mne jeho okolí.
Domu to bylo jedno a žil svým životem,
co rodina...to jiný osud.
Nestaral se, co je dál za plotem,
jen sloužil lidem...a slouží jim dosud.
V sedmém poschodí mladá žena
leží bez hnutí a pláče do polštáře,
cítí se sama... odstrčena
a není nikdo, kdo by utřel slzu z její tváře.
V šestce se zase ozývají hlasy,
jsou rozjitřené a do tmy volající.
Copak se tady řeší asi,
pro mladou milenku zapomněl na ženu milující.
V pátém poschodí se dítě narodilo,
mladí manžele stojí u postýlky,
tak dlouho toužili, aby tu s nimi bylo
a těší se jak budou žehlit plínky.
Ve třetím poschodí stará paní,
sedí...a dlaní utírá si slzy.
Smrt bere jí manžela...té nikdo nezabrání,
miluje ho...však bude sama brzy.
A ve dvojce pár mladých lidí,
sedí nad menu svatebním tak dlouho už,
jejich lásku na nich každý vidí,
a brzy bude jeho žena a on její muž.
V prvním poschodí křik a pláč,
tatínek přišel...prý se musel napít.
Co jsi to chlape vlastně zač,
že dokážeš tak děti trápit?
V přízemí v postýlce dítě sténá,
má bolesti a rudo v krčku,
nad ním se sklání matka unavená,
hladí ho a svírá jeho ručku.
Zajímají nás lidé co žijí tady s námi?
Nebo nás nezajímá naše okolí?
Staráme se o sebe a lízáme si rány,
rány...které už třeba dávno nebolí.
A přitom stačí úsměv, málo jen
a život náhle tolik nezebe.
Jen vlídné slůvko...povzbudit pohledem
a asi začnu hlavně u sebe.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
